O šátek jsem přišel až teprve na posledním táboře, kdy se nám z nepochopitelných důvodů nedostávalo šátků pro nastávající vlčáky. Bylo to před slibovým ohněm, když jsme zjistili, že jeden prostě chybí. Nic zvláštního jsem na tom neviděl, hned jsem dal k dispozici ten svůj.

Pak, o pár dní později, když jsme se strojili na nástup, jsem si uvědomil, že v tom přece něco je. Šátek, který mně připomínal ty nejhezčí časy v oddíle, už mně nepatřil. Od nynějška bude symbolem vlčáctví pro jednoho brášku, co teprve nedávno rozšířil naší smečku.

Uvědomil jsem si, že spoustu věcí si v oddíle předáváme. Od těch nejpraktičtějších, jako jsou zkušenosti a dovednosti, až po ty nejušlechtilejší, jako jsou ideály a symboly je připomínající. Tak nevím, třeba ten můj vlčácký šátek bude zase jednou někdo zaplétat do skautského. A třeba to už nebude jen zástupce, ale rovnou vůdce smečky.

Snad si říkáte, co může být tak zvláštního na slibovém šátku. No a právě to je ta věc, kvůli které chci utrousit těch pár řádků. V létě 1998, kdy jsme s Pětkou tábořili na Zlínsku, kde jinde než ve Vlčkové, jsem se spolu s dalšími nováčky připravoval na vlčácký slib.

Dlužno dodat, že tábořiště ve Vlčkové, kam jsme se s oddílem často a rádi vraceli tábořit, pro nás bylo takřka domovinou. Tábořiště, které jsme si zalíbili, se tak patřičně řadí k těm místům, na které máme bohaté vzpomínky. Není tedy náhodou, že mnozí z těch, co tam tábořili, označují zejména Vlčkovou 98 za nejlepší tábor vůbec. Já to mám zrovna tak.

Ono, někdo by mohl říct – přijet na holou louku do deštivého počasí, všechno si postavit, vozit denně vodu do příkrého kopce a strávit tam tři týdny – to pro mě nic není. Ale nenechte se zmást. Tohle je ta pravá romantika, kterou jinde než v přírodě se správnou partou nezažijete!

Čas běžel jako voda a my jsme vstupovali do druhé třetiny našeho letního dobrodružství. To už se ale všechny přípravy slibového ohně naplno rozeběhly. A to všechno proto, aby už za několik málo dní jsme se stali svědky slavnostní události. Slibový oheň, velký to okamžik pro všechny zúčastněné.

Toho času byl vůdcem oddílu bratr Akela a já spolu s dalšími měl tu čest skládat vlčácký slib právě do jeho rukou. Dodnes mám schované uhlíky z toho slavnostního ohně, ale není to to jediné co mi až donedávna slib ve Vlčkové připomínalo. Ano, byl to právě ten zmíněný vlčácký šátek. Šátek, který jsem nosil jako vlče. A teprve před pár lety jsem ho začal nosit zapletený do skautského šátku už coby zástupce vůdce vlčat, Starého vlka. 

Zápis obsahuje mimojiné i informace o plánovaném náboru či výhledovému plánu akcí pro jaro 2008.

V měsíci bouří jsme se již po deváté vydali s naší vlčáckou smečkou hledat nejvyšší Pravdu a Lásku. Prožili jsme osm krásných dní plných dobrodružství. Snažili jsme se naplňovat heslo „Naší snahou nejlepší buď čin“. Učili jsme se objevovat krásy přírody a ovládli jsme některé další dovednosti. Během týdenního pobytu v přírodě jsme se znovu a opět pouštěli do lovu vlčků, abychom už na přelomu dalšího skautského roku mohli ozdobit své kroje nově získanými vlčky.

Také i na letošním táboře vzplál táborový oheň, u kterého se naše smečka rozšířila o dvě nové tváře. Mohli jsme se také těšit z přítomnosti našich duchovních otců – P. Klíče a P. Bambucha, se kterými jsme společně slavili polní mši svatou.

Závěr patří všem, kteří se jakkoliv podíleli na zdárném průběhu našeho tábora. Velký dík pak především patří vlastníkům mlýna, obětavé kuchařce, Starému vlku – Vítu Pořízkovi, který je nám dobrým vůdcem na našich stezkách a všem jeho zástupcům.

Článek si rovněž můžete přečíst na stránkách časopisu Tria.

Už tomu budou tři roky, co jsme se onehdá vydali na Vysočinu, strávit zde osm letních dnů a naplňovat naše vlčácké ideály.

Vzpomínky, které nám utkvěly v mysli nás ovlivnily, když jsme se rozhodovali, kde uskutečníme letošní tábor. Nemohli jsme se tedy rozhodnout pro jiné místo než je okolí právě Spáleného Mlýnu, a opět po třech letech se vracíme do krásné krajiny kraje Vysočiny, avšak s jiným osazením pro jiné zážitky a k jinému příběhu.

Pro mnohé z nás to bude poslední tábor v kruhu naší smečky, proto nechť se nám tábor vydaří a máme na co vzpomínat…

A je to tady, další generace odchovaných vlčat dorůstá do skautského věku. Málokdo by asi tušil ještě před několika málo lety, že v současnosti bude většina členů v Pětce odchovaná právě naší smečkou. Největším dílem se na tomto faktu podepisuje dlouholetý vůdce naší smečky br. Pařez, oceněný medailí sv. Jiří za práci pro skautské hnutí. Do Lišákových rukou (vůdce Pětky), na počátku následujícího skautského roku svěříme celkem 10 vlčat.

Oddílová rada v čele s br. Pařezem se usnesla na přestupu těchto členů: Jirka Vlk, Oskar Zmek, Kuba a Pepík Kvapilíkovi, Jeňa Vaněk, Honza Motal, Tomáš Brázdil, Peťa Dvorský a Robin Majdloch. Přejeme všem zmíněným, aby jim nikdy nezhaslo světlo Naděje po cestě Poznání na skautské stezce.

Zrovna když mě čekal svaťák, pár dní předtím, se za mnou zastavil Akela na svojí obchůzce s kočárkem, abychom teda do toho praštili, že už je na čase. Teda neee do toho kočárku, ale do našeho doupěte samozřejmě… No a slovo dalo slovo a před pár dny mi přišel mail, že mají vlčata nový redakční systém a teď už zbývá do něj jen psát, psát a zase psát. Nakonec bych rád poděkoval br. Akelovi za jeho čas, který nad tím strávil (a že ho nebylo málo). A Vám ostatním? No, tak především, abyste nám drželi palce!